Pomohlo by sestrám, kdyby se také vzbouřily a šly stávkovat? Jen si zkuste představit, co by se stalo, kdyby se sestry dokázaly semknout a vážně jednou nepřijít. Nepřijít do ambulance, na standardní nemocniční oddělení, na operační sál, na oddělení následné péče… To by byl teprve Kocourkov. Co by si tam lékaři sami počnuli? Jsem přesvědčená, že to samé, jako kdyby tomu bylo opačně… Nebo snad roli nelékařských pracovníků přeceňuji?
Dovolte mi ale jistou vážnost tomuto povolání přisoudit. Už jen pro to celoživotní úsilí, udržet si post bláznovství a objíždět ve svém volném čase, na vlastní náklady semináře a školení, pro připsání kreditů, bez kterých se neobejdete. „Ikdyž sestra plní jen to, co jí lékař nakuká“. Získávejte pak důvěru nejistých pacientů, kteří den před nástupem do nemocnice pečlivě studovali na internetu o problému, který je provází a vy jim pak ani nemůžete dát z vlastní iniciativy paracetamol. Pohled veřejnosti na naše povolání vůbec stojí za „to“. Vždyť sestry stejně jen vysedávají a pijí kávu (pozn.: ano, sestry kávu opravdu pijí. A to z důvodu, který možná znáte sami – bez kofeinu se totiž ten koloběh přežít nedá. Bohužel jen na to vysedávání vážně nemají čas), navíc – promiňte mi ten výraz – utřít zadek prý umí každý. Je ovšem s podivem, že ne každý to dělá. A už jsme zase u těch peněz. Ano, udělat to umí každý. Jenže kdyby šlo jen o to… Kde je ona zodpovědnost, která mě může dostat do vězení (protože lidský faktor je stále jen lidský faktor). Kde jsou všechny kvalifikace, které k výkonu povolání musím získat (pokud dnes chcete být zdravotní sestrou, vaše cesty povedou jedině na VŠ). Dávat si pozor na analoga léků a jejich správnou dávku… O aplikaci léků a výkonech raději nehovořit. Možnosti jak poškodit pacienta a následné tresty jsou nespočitatelné. A bude hůř. Za velkou louží stojí prý před nemocnicemi právníci, tzv. naháněči, kteří se vás při odchodu z nemocnice ptají, zda jste byl s péčí spokojen a pokud ne, rádi vás při sporu zastoupí.
Dostáváme se ke slovíčkaření a trávení většiny pracovní doby nad papírováním. Protože co není zapsáno, jako by se nestalo. Rozumím samozřejmě tomu, proč je nutné věci dokumentovat, ale takzvaně všeho moc škodí. Každý tomu ovšem říká jinak. Někdo dokonce zkvalitňování péče. Já často bohužel „Nezlobte se, paní Nováková, ale já musím jít.“ Jako v jiných rezortech, i zde se musí šetřit. A jak to potom například vypadá na standardním interním oddělení? Noční službu u 28 pacientů (rozuměj klientů) slouží jedna sestra a má „k dispozici“, spolu s vedlejším oddělením, jednoho sanitáře, který ji má např. pomoc imobilní klienty polohovat (á 3h). Při myšlence, že starší, dezorientovaný pacient při cestě na toaletu upadne na zem, napadá mou mysl pouze jedno řešení: přikrýt (neměla bych ze zákona zvedat břímě těžší, tuším, 15kg) a jít pokračovat v psaní! Ano, toto je extrémní (ale pravdivý) příklad, ale především i jeden z důvodů, který přispívá k odchodu zdravotníků do jiných oborů. Protože bohužel ve fabrice na třísměnný provoz je pracovník ohodnocen stejně, né-li lépe, že by někoho mohl poškodit a být následně stíhán mu zrovna nehrozí. Předpokládám, že práci si domu moc nenosí a velkou psychickou zátěž toto povolání asi taky neobnáší. Dobrá, oteklé nohy budeme mít možná stejně. Každopádně jak jsem psala v úvodu – povolání zdravotní sestry u nás může vykonávat jenom blázen.
Recept na podporu a udržení kvalitní péče u nás zná, myslím, každý. Nic nového napsáno nebude… Proč to nejde, to už je relevantnější otázka. Stále se měnící vláda a ministři? Zřejmě… Vždyť jak se ukázalo, hospodaření s finančními prostředky v souvislosti s nejmodernější technikou nám zrovna nejdou… V rozdělování těchto prostředků mezi personálem nám jde přitom o poznání lépe… Co dokáže počet zdravotníků na pacienty s kvalitou péče udělat, si zřejmě nikdo nespočítal… ?