Vzpomenu si na kamarádku, která necítí skoro nic. A začnu jí poprvé tiše závidět. Nechat se poklidně natřásat po děravé dálnici. Plánovat si nadcházející volné dny. Místo toho nastupuje dobře známý pocit zvláštních křečí v břiše. A jen kvůli tomu smradu… Co když se to všechno vrátí? Co pak? A zase ho vidím vysedat z auta, sotva stojíc na nohou, vracejíc se těžko říct odkud. Tvrdil, že z práce. Z té samé, kde už ho dlouho nikdo neviděl… Kdyby někoho zabil…kdyby sebe… Ještě teď mě ničí myšlenky, kterým jsem tehdá dovolila mořit mojí mysl. Ale mysl už z toho všeho byla dost chorá. Zavolat na něj policajty. Udat ho. Je zvláštní, že se vždycky stydí ten druhý člověk, který nakonec mnohem dříve a dobrovolně přetrhá společenské kontakty. Ten stud a strach. Strach z toho, co bude. Co bude, až se zase vrátí, co bude zítra, za týden, za rok. Den, co den ta samá píseň. Několik let. Záplava prázdných lahví. Boje, rezignace, zoufalství, popření, šílenství. Jako příběh Benjamina Buttona naruby, jako zrychlený příběh života. Chátrající schránka i duch člověka přímo před vašima očima. Bez možnosti s tím něco dělat. Jako mor, jako nekontrolovatelně se množící buňky. Jen plné CH3-CH2-OH. Nenávidím to. Nenávidím, jak zatemňuje mozek, jak mění charakter člověka. Jak dokáže zničit, co se mu líbí. Čím víc, tím má větší sílu. Zpočátku jako velký stratég, aby budoucí oběť dostal na svou stranu, dodává sílu, rozhodnost, sebevědomí. A po nějaké době nenápadně začne páchat škody. Občas vytrhne kousek ze skládačky v paměti, to se stává přeci každému. Později ukradne orientaci v čase. Koncentrovanost, veselost, i onu rychle nabitou sílu, energii, ten hravý úsměv a nakonec všechno, pro co jste toho člověka měli rádi. Najednou před vámi stojí někdo cizí v mlhavém oparu, s kým už nechcete nic mít.
Až když už jste na pokraji sil a on se třese, s nosu se řine krev a asi jde o život, voláte opravdu o pomoc. A následující měsíce už se zase učíte žít sami. Úplně jsem zapomněla jaký vlastně je. Jakoby najednou někdo cizí. Protože jak to bylo dřív… to už je tak dávno… Ze začátku se znovu poznáváte v prostředí bílých plášťů. Je zvláštní svou duši obnažovat před cizími lidmi, ale je prý důležitý se tomu dostat na hrb. Tak jo. Je divný spolu mluvit takhle. Za střízliva… Někdy stačí mlčet a je to stejně šílený jako o tom mluvit. Jde taky o zvláštní druh návštěv. Navštěvujete zároveň totiž spoustu cizých lidí. Podivínů a jste rádi, že osoba za kterou jdete, není ta, která k vám sedí zády, ta v kostkované, flanelové košili. Jak se v pravidelném rytmu houpe ze strany na stranu a přitom zcela nepřítomně kouká do vysoké bílé zdi…
Nakonec ale není vůbec špatný projíždět alejí pestrobarevných stromů, po asfaltce, kde listí hraje bláznivou hru a vidět za sebou padat červeno bílou závoru, která už se pro vás nikdy nemusí zvedat znovu…