Ne příliš dobře vnímám samotné pojetí rádoby motivace pracovníku nemocnice pro naplnění vize zkvalitnění péče, pokud nějaká existuje. Osobní zkušenost mám pouze v rovině výhružek, důtek a snižování finanční odměny za odvedenou práci ze stran managementu. Přitom interní audity, tedy kontrolu plnění vnitřních předpisů, které si samy hlavy nemocnice nastavily, provádí moji kolegové – lékaři či nelékařští zdravotní pracovníci z jiných oddělení. Mohli bychom se tedy poměrně lidsky pobavit o tom, zda práci děláme dobře či máme nedostatky a jak je napravit. Abychom kdykoli mohli přesvědčit externí akreditační komisi, že jsme pracoviště, kde by se v případě potřeby chtěli léčit. Abychom viděli smysl našeho úsilí, abychom věřili. Jsou z nás ale absolutní ateisté po vzoru našeho vedení. V reálu v podobě zlomených pracovníků, kteří ztrácí schopnost správně odpovědět na cokoli, jakmile vidí cizí osobu přicházejíc vstříc specifickým krokem auditora – totiž nadnášejíc se radostí, podařilo se mu proniknout na oddělení suterénem!
Souhlasím se zajišťováním informací a zdravotnické dokumentace, tak aby se k nim nemohli dostat osoby, kterým to nepřísluší. Samotné by se mi nelíbilo, kdyby si o mém zdravotním stavu četl třeba pan Opička. Ale pokud se k nim nemůže dostat ani lékař, ptám se, kde soudruzi udělali chybu. Vše je pečlivě pod zámkem!
Nyní si představme situaci, kdy má pacient náhlou srdeční zástavu. Pokud shledám selhání životních funkcí, jako první volám o pomoc kolegy a poté zahajuji srdeční masáž. Kolega volá lékaře, který již po telefonu nařizuje zahájit kardiopulmonální resuscitaci (KPR), tedy zajištění volných dýchacích cest, žilního vstupu, podání adrenalinu a v neposlední řadě srdeční masáž. Kolega pečlivě vše doslova! zapisuje, vzápětí lékaři ordinaci opakuje a lékař souhlasí, že vše zopakoval správně. Další kolegyně běží pro defibrilátor, který je uložen na místě opět nepřístupnému jen tak někomu. Musí to vzít proto přes sesternu, která je – nebojte – pečlivě uzamčena. Následuje odemykání lékárny, od které je klíček na její boční straně. Už je blízko a já plná naděje stále provádím masáž. Když je odemčena lékárna, natahuje se na pracovní stůl do košíčku, aby zde ve svazku asi 25 klíčů hledala ten správný maličký – od trezoru. Má ho! Otevírá trezor, bere klíče od sálku, vše opět zamyká a běží! Odemyká sálek a máme defibrilátor. To už dobíhá i lékař. Jsme sehraný tým, jen já už nějak nemůžu a pacient stále nevypadá příliš dobře. K celé akci nám chybí písař, protože vše musíme především co nejdříve a detailně popsat. Kompletně je to dovedeno k takové dokonalosti, že na zápisu záleží především. Náš pacient přežil, bylo nás na to dost. Ale co budu dělat, až budu na noční pouze s jednou kolegyní?
Obvazový materiál, infuzní sety a roztoky, jehly – vše musí být při ruce a doplněno, ale ne přeplněno! Tato množstevní „míra“ by měla být definitivně zařazena mezi ostatní celosvětově definované, vždyť v nemocnicích je používána denně. Skříňky pod umyvadly, kde bývaly misky, podložní mísy, buničina a některé hygienické pomůcky, je nyní prázdná. Co kdyby praskl odpad?! Předpoklad auditorů je takový, že bychom tyto kontaminované věci neváhali použít. Nyní jsou v bezpečí. V zamčeném skladu na druhé straně oddělení. Vyloženě při ruce. Ale zase není přeplněno.
Zatím ve všech výše uvedených situací postrádám odraz v kvalitě péče a spokojenosti pacienta. Hodně píšu. Moc mě nevidí, ale slyší určitě. Při běhu docela dupu a cinkání klíčů je také dost specifické. Snad se cítí bezpečně.
Byla bych raději s pacienty. Byla bych raději, kdyby se audity zaměřili na léčbu a zdravotní stav pacientů. Byla bych raději, kdybychom jako nemocnice lépe spolupracovaly a pacienti se nepodrobovali opakovaně stejným vyšetřením. Kdyby pro ně kontinuita péče představovala větší komfort. Byla bych raději, kdyby někdo kontroloval také sanitní služby, které s pacienty zachází natolik nešetrně, že je často musím prvně ošetřit – tu pohomožděnou končetinu, tu strženou kůži, tu bouli na hlavě. Navíc přijíždí o hodinu později, protože řidič sanitky byl nucen vyzvednou zároveň 4 další pacienty, ale pojišťovně nezapomene vykázat k úhradě každou cestu samozřejmě zvlášť.
Přesto stále vidím ve své práci smysl a nevzdávám se. Stále věřím.