Co je to provozní schůze víme asi každý. V prostředí zdravotnického zařízení se obyčejně jedná o jednosměrný tok informací. V praxi to pak znamená, že se nijak nediskutuje nad plánovanými změnami, nýbrž se jedná o nařízení, která jste povinni bez ohledu na jejich (ne)smyslnost plnit.
Po čase se každý naučí s těmito informacemi nakládat nejlépe, jak dovede. Přístupy a následná opatření se neodvíjí od ničeho jiného než od jejich realizovatelnosti v praxi. Procesní akty týkající se zvyšování poskytované kvality péče jsou doslova „dortem na třešničce“. Vedou totiž k nekonečné byrokracii a paradoxně odklonu od pacienta. Jednání personálu poté spočívají ve spřádání plánu, jak danou věc vykonat v den ohlášeného! auditu. Předpokládám, že pokud by se někomu z Vás náhle neudělalo volno, těžko byste docenili, že se k potřebnému antiemetiku nikdo přes dvoje uzamčené dveře nemůže jen tak dostat. Neb věřme v lepší zítřky.
Odpověď „Na to nejsou peníze.“ se stala zlatým standardem na většinu otázek. Musím se přiznat, že zvědavostí celá hořím, na co peníze jsou. Uvědomuji si, že otázka šetření je komplikovanou v jakémkoli oboru. Šetřit na materiálu – co do množství – často není možné (těžko udělám bandáž dolních končetin jedním obvazem, když jsou potřeba dva). A šetřit na materiálu – co do kvality – se nevyplatí. Dochází pak ke zvýšené potřebě – náplast, která na pokožce nevydrží ani půl den a spotřebuji tak místo jedné tři, je typickým příkladem. Výjimkou bohužel není ani komplikace na operačním sále, když právě z důvodu nakoupení levného materiálu, praskne drátěná sutura při uzávěru sternotomie (http://lekarske.slovniky.cz/pojem/sternotomie).
Snižování nákladů zdravotnického zařízení na mzdách pracovníků také není tou pravou cestou, která může být cíl. O akci podobnou „Děkujeme, odcházíme“ již nestojíme a upřímně se musím doznat, že též nejsem takový altruista a směnný prostředek za svou práci k živobytí na nějaké úrovni potřebuji stejně jako všichni.
Analýzy využití jednotlivých oddělení, která mohou vést k jejich uzávěru, bych proto primárně zcela neodsuzovala. Obavy veřejnosti týkající se snížení dostupnosti jsou oprávněné. Ne proto, že se to stane, ale protože jí nikdo nevysvětlil důvody případných transformací. Předpokládám, že čtenář, který by se ocitl v roli pacienta, by upřednostnil operatéra, který daný výkon dělá 3x týdně, před operatérem, který výkon dělá 3x ročně.
Nařízení vlády, které nabylo účinnosti 1. ledna 2013, například stanovuje dojezdovou dobu na kardiochirurgii 90min. Což by se mohlo na první pohled zdát jako relativně dlouhá doba. Stěžejní ovšem je, že se v případě bolesti na hrudi (pokud si nezavoláte „rychlíky“) včas dostanete k všeobecnému praktickému lékaři, který Vás po zvážení stavu cíleně odešle na dané odborné pracoviště. Neočekávám, že byste chtěli vyrazit na angioplastiku rovnou z domova sami.
Tyto úspory tudíž vidím, jako reálné a opodstatněné.
Nerozumím ale tomu, proč jsou opakovaně prováděna laboratorní vyšetření ještě před získáním předchozích výsledků, se kterými by měly být srovnány. Abychom zjistili, že jich nebylo třeba? Také nesdílení dosavadních výsledků mezi ambulancemi a jinýmy zdravotnickými zařízením představuje zvýšené náklady. Rezervy tudíž máme i ve vlastních řadách.
Hospodaření je zkrátka věda a je na čase, abychom se smířili i s tím, že ekonomickým náměstkem nemocnice prostě nemůže být každý náš známý, který je po přivedení nemocnice do schodku -20mil Kč a nezplacené statisícové pohledávky u firem odejit bez nesení jakékoli odpovědnosti.
A také přestože nikdo nejsme rád nemocný, mám pocit, že o své zdraví stále málo dbáme. Třeba bychom čerpali péči méně, kdybychom nepodceňovali prevenci a počáteční příznaky… Proto si na závěr neodpustím malý apel na výměnu automobilu za procházku, která protáhne nejen Váš motorický aparát, ale také mysl 🙂