Minuly doby, kdy většina lékařů a zdravotních sester vnímala své povolání primárně jako poslání. Skoro si připadám, jako bych tím minulým časem do klávesnice tepala něco nepřijatelného a z pohledu pacienta nepřípustného. Poslání je něco, co si tiše přejeme, aby bylo pro našeho ošetřujícího lékaře základním kamenem v přístupu k nám. Zní to ale příliš romanticky a snad naivně, abychom se takhle vyjádřili nahlas. A tak jsou na prvním místě profesionální přístup a špičková technika.
Veškeré „poslání“ ve zdravotnictví jsme tak „degradovali“ na téměř úřednické pracovní pozice s jasnými algoritmy pro možné i nemožné situace, abychom dostáli co nejprofesionálnějšího přístupu.
Je to všechno logické. Počet ošetřených pacientů za den roste, objem péče se neustále nafukuje a „automatizace“ proces nejen urychluje, ale také snižuje chybovost. Nenápadně se tak v průběhu doby z prostředí nemocnic a ambulancí vytrácí osobní přístup. Snažíme se ho nalézt v podobě dobrovolníků, kteří si chodí s pacienty povídat a celý proces velkolepě nazýváme „humanizací“ zdravotnictví. Není to absurdní?
Na druhou stranu povolání zdravotníků je pořád jenom povolání. Nepřikládala bych mu nějaký větší význam. Žádá si, aby se vám, krom úspěšného absolvování univerzity, nedělalo zle při pohledu na krev a hodí se umět zachovat klid, dokonce i prý určitá míra agrese. Přesto si tu nebudeme nalhávat, že jiné lidi v nemocnici nenajdete. Nemůžeme si myslet, že nemocnice je oáza pravých lidí na správném místě. Znáte ten vtip, jak se po roce od promoce setkali dva bývalí spolužáci: „Člověče, když pomyslím na to, jaký jsem já inženýr, tak se normálně bojím jít k doktorovi.“ … 🙂
S nepřeceňováním zdravotnických profesí to myslím tak, že ostatní snad nenesou zodpovědnost za svou práci? Neměli bychom ke každé práci přistupovat s rozvahou a pečlivostí? Nemůže ve výsledku každý svým konáním určitou měrou někoho poškodit? Není to vše jen odrazem vztahů a chování naší společnosti? A pokud přikládáme větší význam nějaké profesi a požadujeme po ní odlišný přístup, je správné, aby zdravotníci měli na výplatní pásce čísla řádově o desítky tisíc nižší než pracovníci obchodního oddělení, kde si nikdo ani nevšimne, když kolega nepřijde do práce? A pak budeme říkat, že o peníze tu přeci nejde… A o co tedy?
Jde. Tak jako všude jinde. A půjde. Farmacie a zdravotní technika jsou tak rychle se vyvíjející obory, navíc s puncem jedinečnosti, protože tady jde o to nejcennější – o zdraví přeci! Ano, úzkostlivě se o své zdraví bojíme a chceme samozřejmě to nejlepší, ale také víme, že většina z nás je schopna zaplatit cokoli. A především to ví dobří obchodníci. Dokud se bude za přívlastek „zdravotní“ připlácet jednou tolik, nikdy nebude peněz na péči dost. A dokud se v oboru budou točit takové peníze, jakože budou, nemůžeme čekat altruistické počiny. Protože i ten profesionální přístup musí být finančně odměněn.
Nicméně jsem přesvědčená, že péče o zdraví ostatních má stále přidanou hodnotu. A možná právě proto celý systém vzdělávání a odměňování ve zdravotnictví u nás nějakým způsobem stále funguje. Protože i přes všechny své nedokonalosti chceme být jednoduše jeho součásti. Protože to má smysl.
Není náhodou, že vysoce postavení a platově velice dobře ohodnocení lidé jsou těmi dobrovolníky v nemocnicích, kteří za seniory nebo chronicky nemocnými dochází. Každý hledá uspokojení v tom co dělá, chceme být potřební a užiteční. Mám ve svém okolí hodně přátel, kteří nyní čím dál častěji hledají svojí spiritualitu a to správné uplatnění. Hledají v tom, co dělají, smysl.
Ano, jsem zdravotní sestrou pouze pro své sobecké důvody. Má práce mi připadá smysluplná, připadám si užitečná a chci za to ještě dostat zaplaceno.